7. Ještě TAM... a zase ZPĚT!

Jih Severu aneb vulkány, bublající bahno a síra...

 

 

10. února jsme se vydali ke svému počátku, na severní část, druhou polovici Zélandu. Moře bylo klidné, ale stejně nám po těle moc dobře nebylo. Baru část prospala a my ostatní to nějak přežili. Moudře jsme si ještě na lodním iSite objednali místo v "kempu" ve Wellingtonu. Cestou jsem měla možnost si povídat s paní, která se ten den stala prababičkou. Zrovna se vracela ze své 6titýdenní dovolené po Jižním ostrově. Říkala, že se netěší na řízení v zácpě. Povídala, že s sebou má stan, protože cesta na trajektu s karavanem by byla drahá. Že musela navštívit Doubtful Sound, než zemře. A to že neplánuje. Ještě teď kroutím hlavou a usmívám se nad paní, které muselo být k osmdesátce.

 

 

Kolem páté jsme se dostali z trajektu a vyjeli do "kempu" = parkoviště u přístavu a zároveň centra města. Parkoviště moc pohostinnosti neskýtalo, tak jsme zvedli kotvy a vyrazili na obhlídku. Zjistili jsme, že ve Wellingtonu je zrovna týden cvičení, takže jsme kromě standardních veslařů na Dragon Boats potkali běžce, chodce na laně, žongléře, cvičitelku aerobiku. Ti všichni svůj um předávali lidem kolem. Také jsme k našemu překvapení zjistili, že všechny obchody v centru se zavírají mezi pátou a šestou večerní. Přemýšleli jsme, kdy lidé nakupují a dospěli ke dvěma nerozumným závěrům: 1) nenakupují a 2) berou si volno. Zakotvili jsme v parku s hřištěm i pro dospělé, na skluzavku jsem se fakt bála, ale holky jsem aspoň nezklamala skluzem po tyči. Jak se na mě tak holky zespodu dívaly, zcela nedobrovolně mi v hlavě uvízla myšlenka na Bridget Jones a její zadnici ve zprávách. Naštěstí jsem měla jen dva diváky.

 

 

Ráno jsme se vydali na předem domluvenou schůzku s opravářem karavanů. Už nějakou dobu nám totiž nefungovala baterie, takže free kempování bylo komplikované a zelenina v mrazáku asi 10x zmražena a následně rozmražena. Nejprve chtěl zkoušet, zdali funguje dobíjení, ale když se podíval na vzhled baterie, bez velkých řečí nám ji vyměnil. Celá anabáze nám sebrala jen hodinu, takže jsme už v jedenáct brousili okolo Te Papa.

 

Te Papa, muzeum. S obrovským M. Když napíšu, že holky večer škemraly, abychom druhý den mohli jít znovu, asi tím vysvětluji vše. Te Papa se také říká sbírka pokladů a je to opravdu pokladnice. Pro mladé, staré, děti a všechny ostatní. Vstupné je zcela neuvěřitelně zdarma a za celý den jsem získala dojem, že Te Papa je jakýmsi druhým centrem Wellingtonu. Prošli jsme dvě podlaží a zbylá tři zůstala neobjevena. Aspoň máme důvod se sem vrátit. Nejprve jsme šli do druhého patra, kde jsme kromě zavěšené modré velryby, resp. jejích kostí, mohli shlédnout třeba zakonzervovanou krakatici, vejít do domu, ve kterém je simulováno zemětřesení, nebo se schovat v srdci velryby. Kromě toho tu bylo dalších xxx věcí. Muzeum je interaktivní, jak se píše, navíc disponuje dětskými objevnými centry. Ve 4. patře bylo hodně o Maorech, takže jsme lezli do domu, viděli spižírnu na kůlech, obdivovali se lodím, na kterých kdysi Maorové pádlovali 2000 km. Jak Peťa lakonicky poznamenal, dnes by se do ní žádný z Maorů nevešel. Viděli a slyšeli jsme spoustu zajímavého a odcházeli v šest večer, kdy se zavíralo. Přejeli jsme do free kempu, neboli mariny ve Wellingtonu a zahřívali si bříška polívkou.

 

 

Ve čt ráno jsme se hned dopoledne vydali do Weta Caves, což jsou dílny, kde se vyrábějí kostýmy, meče, nebo třeba nohy a uši. To vše pro filmy. Weta dostala čtyři Oskary, připravovaly se tu všelijaké rekvizity pro Pána prstenů, ale také třeba King Konga. Tak jsme měli možnost potěžkat drátěnou košili a mitril, který je na dotek úžasný. Jsou to vlastně malinké kovové kroužky propletené mezi sebou. To celé se původně používá pro potápění se žraloky. Vysvětlili nám postup výroby zbraní a mohli jsme zblízka vidět třeba Sarumana. Je pravda, že jsme čekali něco jiného, ale i tak to byl zážitek.

 

  

 

Odpoledne jsme se vydali do města splnit misi "Kufr", neboli pořídit něco na to, co jaksi přibylo. Prohlédli jsme malé centrum a podél moře šli zpět. Navečer jsme se ještě zastavili v Te Papa, dostali se do kokpitu Boeingu a po doplnění proviantu a nakrmení žaludků všech wellingtonských kačen jsme vyrazili na noční přejezd. Počasí nám hlásilo, že má být pěkně a toho jsme museli využít k návštěvě Tongariro NP - oblasti s několika sopkami a Mt. Doom, neboli horou Osudu a místem, kde se natáčelo spoustu materiálu pro hobití historky. Kolem půl druhé v noci jsme dojeli do kempu na úpatí Tongariro. Kemp sám byl stylový, vypadal jako kaldera sopky. Holky jsme přemístili do postýlek a hurá na kutě.

 

Ráno a počasí vypadalo, že moc neví, co bude, takže jsme se vydali výše a podnikli asi dvouhodinový trek k vodopádům. Holky ťapkaly bez kňouraček, prošli jsme lesem a přes staré lávové pole. Lezli jsme po kamenech přes řeku. Chroustali jablíčka a další dobroty.Odpoledne jsme se vydali k vrcholu jedné ze sopek, kde je v zimě lyžařské středisko. Pilně se tu pracovalo na úpravě silnic a asi padesát sněžných děl nás nenechalo na pochybách, že se tu v zimě dějí věci. Cestou zpět jsme ještě obdivovali další vodopády, projeli městečko Whakapapa a v kopci se "ubytovali" v dalším z free kempů. Co máme novou baterii, je to pohodička. Holky si v kamenech a mechu stavěly domečky a já opět žasla nad dětskou kreativitou a tím, že podmínky zkrátka nehrají žádnou roli. Děti si umějí hrát kdekoliv a s čímkoliv. Nejlépe s vlastní fantazií.

 

Naše další pomalé ráno se změnilo v extra rychlé, když Peťa přišel s myšlenkou, že bych mohla jít Tongariro Crossing. Samotnou mě to nenapadlo, ale on věděl, jak moc jsem chtěla na Taranaki s ním. Když Mája poznamenala, že chce jít taky, během několika minut jsme startovali a jeli do iSite pod námi zeptat se, jaká je předpověď počasí a na další detaily. Paní na iSite naše nadšení nesdílela a už vůbec ne z toho, že na Crossing chci jít se 6letým dítětem. Nicméně předpověď hlásila nebe bez mráčku a vítr 30 km/hod až večer. Další den už to bylo o moc horší, teploty kolem nuly a vítr 100 km/hod. Nebylo pochyb, zkrátka MUSÍME. V 11.15 jsme vyrazily. Já s lehkým chvěním okolo žaludku, protože mi ležela v hlavě slova paní z iSite. Cesta ubíhala hladce a do čtvrtého kilometru i téměř po rovině. Mezi čtvrtým a pátým už to bylo horší a kromě jiného na nás čekala první výstražná cedulka o tom, jestli máme dobré vybavení, počasí a zda na to vlastně máme. Zavřela jsem oči a šly jsme dál.

 

  

 

Pěkně ufuněné jsme v kopci potkali další skupinu, kterou zajímalo, kam až Máju povedu. Hodně lidí totiž podniká výpravy jen do cca ½ k Mt. Doom nebo dále k Červenému kráteru a pak se vrací. Pána, který je zřejmě v oblasti "doma", mé odpovědi moc neuspokojily. Vydaly jsme se dále a za chvíli za námi vyběhl jeden ze členů jeho skupiny s tím, jestli si to nechceme rozmyslet a jít dolů. Že to je ještě 15 kilometrů blabla... Byla jsem tak překvapená, že 1) za námi běží do kopce, aby nás na něco upozornil, 2) že ho potenciálně zajímá, zdali se nedostaneme do potíží, že jsem mu odpovídala. Nešťastně se spokojil s mým vyjádřením, že uvidíme. Podnikneme výpravu "nahoru" a dle situace se rozmyslíme. "Nahoře" bylo "u hory", u samé paty Mt. Doom. Kužel se hrdě tyčil do mraků a cesta na vrchol byla stejně strmá, jako přímá a klouzavá. Tu jsme nepodnikly, stálo by nás to tři hodiny času.

 

 

 

Pokračovaly jsme přes planinu, zpívaly si "Čížečku, čížečku", čímž jsme vyloudili úsměv na tváři procházející dvojice. Další Češi, kteří nás ubezpečili, že naše další putování k Červenému kráteru není tak strašné. Před námi se rýsoval další výstup. Mája krčila nosík nad sirnými výpary. Cesta byla v první polovině strmá a kamenitá. Máju jsem nepouštěla ze sevření své ruky a dobře jsem dělala. Klouzalo to, byť o dešti nebyla řeč. Cestou nás jeden sestupující motivoval slovy, že "ještě 10 minut a uvidíte něco krásného", a tak jsme ťapaly. Zastavily jsme u rozcestníku, který směřoval na vrchol Mt. Tongariro. My ale šly dále až ke Kráteru, který nás naprosto ohromil. Černá a červená hornina, která viditelnou část kráteru tvoří, z něj dělá skvělou podívanou. Atmosféru dotváří ze země vycházející pára. Když jsme pak na zem sahaly, byla příjemně teplá a já si v té chvíli uvědomila, že opravdu stojíme na obrovské a nespoutané energii. Když se nám naskytl pohled dolů na Emerald Lakes, euforie naplno propukla. Objímaly jsme se a točily s pusami od ucha k uchu. Krásná chvíle a zadostiučinění.

 

 

 

 

 

 

 

 

To nejhorší bylo za námi a nás čekalo jen "piánko" dolů. Piánko to tak úplně nebylo, hned sestup z Kráteru byl dost o život, bořily jsme se do sopečného prachu a dost to klouzalo. Poučena od Peti o chůzi v suťovisku, nabádala jsem Máju k chůzi po patách, což dobře fungovalo. Začalo nám drobounce pršet, takže jsme přidaly do kroku. Čekalo nás ještě 11 kilometrů a bylo kolem 3. odpoledne.

 

Procházely jsme kolem lávového pole, které jsem s kráterem a Mt. Doom v pozadí fotila pořád dokola. Pohled na majestátnost sopky byl zkrátka silnější než docházející baterie ve foťáku. Prošly jsme kolem Blue Lake a vydali se na sestup dolů.

 

Najednou se nám ukázal výhled na bílý kouř stoupající k obloze. Říkala jsem si, že doufám, že to není to, co si myslím, že to je a nebylo. Cestou k Tongariru jsme totiž viděli továrnu, která podobný kouř chrlila i v noci. Nicméně tohle bylo dýmání zcela jiné, sopečné a vycházející z puklin země. V roce 2012 zde byla malá erupce, takže je přísně zakázáno se k těm místům jakkoliv přibližovat. Nepřibližovaly jsme se a dál šlapaly směrem ke Kehetahi chatě. Kousek níže jsme ještě potkaly jeden malý kráter a pak už traverzami po planině s vřesovisky šupajdily dolů. Cesta byla dlouhá a žádné vyhlídky nás nečekaly, tak jsme se snažily co nejrychleji dostat dolů. Planina se změnila v les a les a les. Pak už jsme zaslechly hlásek Adélky a holky si běžely vstříc. Mája měla velikou radost, že "to" má za sebou a já s ní. Bylo to nádherné, jedno z NEJ, co jsme na Zélandu zažili. Vlastně zažily.

 

 

 

 

 

 

 

Večer přesun do free kempu - mariny u jezera Taupo. Jde o největší jezero NZ a ráj rybářů. Žijí zde pstruzi a další ploutvaté potvory. Taupo je z poloviny kráter supervulkánu. V noci jsme zřejmě zažili lehké zemětřesení. Myslela jsem si, že se Peťa směje při čtení Staříka (který vylezl oknem a zmizel) a Peťa zase, že se vrtím já v posteli. Nicméně vrcení to bylo krapet rychlejší a jiné. Ani bych tomu nevěnovala pozornost, kdyby se o tom pod oknem ráno dva chlapíci nebavili. Takže i to jsme zažili!

 

Ráno jsme se podél jezera přesunuli do města Taupo a do kempu, protože hory prádla už se nevešly do tašek. Vybrali jsme kemp s termály, abychom si užili cachtání. Byla zde malá roklinka a v ní mini "koupací" areál, který jsme na dva dny adoptovali. Večer jsme sledovali rudý západ slunce, který zřejmě souvisel s cyklónou. Ta prý původně měla přijít přímo na Zéland, ale nakonec se dle zpráv stočila k Vanuatu. Tam poškodila 80% domů, o obětech na životech nemluvě . Pro nás to znamenalo jen celonoční a denní déšť. Byli jsme dobře kryti, ale na východním pobřeží byla situace horší.

 

 

V út ráno nás s Peťou čekaly masáže, koupando a zas posun směrem k Rotorue. Cestou jsme zastavili v místě zvaném Wai-o-Tapu (Posvátné vody). Dle Lonely Planet místo, které vám ukáže spoustu zajímavých geotermálních jevů na malém prostoru". Souhlasím. Procházeli jsme (s českým popisem v ruce - nevídáno!!!) kolem spousty kráterů, ze kterých se kouřilo, případně v nich bublalo bahno. Zajímavé kousky! V jednom z nich ve skulinách sýkorky vyvádějí svá mláďata, vajíčka jsou totiž přirozeně zahřívána. Praktické. Údajně nejfotogeničtější je zde Malířova paleta, jezírko, ve kterém potkáte spoustu barev. Kontrast cihlové se zelenotyrkysovou je skoro k neuvěření.

 

 

 

 

Na závěr jsme viděli opravdu šílený kousek - Ďáblova koupel je jezírko, jehož barva je pěkná jedule - barvu wasabi mám ráda, ale v tomhle jezeře vypadala opravdu ďábelsky. Z krátké procházky nakonec byla procházka delší, ale stála zato. Přesunuli jsme se k jednomu z jezer, kde jsme v DOC kempu zaparkovali...

 

 

 

Po noci plné mimozemšťanů (ráno kačeny vydávající divné zvuky) jsme se vydali do údolí Waimangu prohlédnout si další geotermální oblast. Krásná procházka krajinou. Šli jsme kolem kráterů, bublajících potůčků, gejzírků. V místě se také nacházel osmý div světa - Růžové a bílé terasy, které však byly erupcí sopky Tarawera v roce 1886 zničeny. Od té doby se zde objevují všemožné "bublající" záležitosti.

 

  

 

Odpoledne jsme se vydali směr Rotorua a slavný Pohutu gejzír. Město je centrem Maorů a jejich kultury. Najdete tu ukázky řezbářského umění, různá taneční vystoupení, hostiny. Gejzír se nachází v místě zvaném Te Puia, za vstup zaplatíte neuvěřitelných 50 NZD/os., a to za možnost projít areálem. Šli jsme ke gejzíru, který dle info z literatury měl 20krát denně stříkat do výšky 30 metrů. Dle tabulky přímo u gejzíru 2 - 3krát za hodinu do výše 15 metrů. Tak jsme čekali. Asi za 40 minut začal jeden postranní gejzír tryskat, ale Pohutu, neboli Velký šplouch se k ničemu neměl. Fotky chtivá Nemravka byla trpělivá, ale Baru s Peťou po hodině trpělivost ztratili. Nicméně šplouch jsme viděli velký cca 3 - 4 metry, ale 15 rozhodně ne.

 

 

 

Docela nás to rozmrzelo, nicméně já si sem šla pro fotky bahenních jezírek, které díky bublání vytvářejí krásné kroužky (dokonalá inspirace na polymery). A ty jsem viděla.

 

 

 

 

Peťa šel s Bárou do karavanu a my s Májou pokračovaly v expedici. Jezírek jsme nakonec viděly několik. Také jsme viděly tzv. Cooking Pool. Toto jezírko se dodnes používá k vaření. Dříve maorských delikates, dnes k vaření vajec a kukuřice.

 

 

 

Na jednom z pahorků jsme zahlédly, že Puhutu se zřejmě uráčil. Cestou jsme ještě potkaly jednoho "spolučekatele" na fotozážitky, který nám řekl, že 20 minut po našem odchodu gejzír začal tryskat do cca 15 metrů. Také jsme se dozvěděly, že gejzír po hlavním výtrysku tryská ještě cca hodinu a výška se postupně snižuje. Nedalo nám to a běžely jsme zpátky a tryskání viděly. Ne 30 ani 15 metrů, ale cca 7, ale zato s duhou! Bylo to moc hezké.

 

 

 

Večer jsme opustili toto město vonící nebo čpící sírou. Záleží, jak na to koukáte a jak fajnový nosík máte, občas to byl opravdu hard core. Vydali jsme se směrem k Bay of Plenty (Zátoka hojnosti), jež je další turistickou plážovou oblastí NZ. Zůstali jsme spát na free parkovišti u vodopádů. Ty jsme ráno v asi hodinovém procházkovém okruhu shlédli a vydali se dále na sever.

 

 

 

Zastavili jsme u pláže Waihi, která je v létě jistojistě okupována spoustou turistů. Nebyl na ní nikdo kromě krásných plochých mušlí. Dali jsme oběd a vydali se znovu na Coromandel. Cestou plnou zatáček jsme míjeli nejprve ovocnářskou kiwi a pak konečně! Krásně zelené kopečky. Ty jsme od počátku pobytu očekávali, ale přes letní sucho jsme je zahlédli až teď. Je to opravdová podívaná zdravá pro oči. Míjeli jsme známá místa, což nám dávalo jakýsi "místňácký" pocit, až jsme dojeli za městečko Whitianga na Simpsons Beach. Tam jsme se usadili na louce, kterou pronajímá karavanům stará dáma za 10 dolarů.

 

 

Ráno naše auto bylo v obležení bio sekaček na trávu, pásly se tu Merino i Shaun. Venku pršelo, tak jsme se rozhodli, že objedeme Coromandel a budeme lovit kešky. Cestou jsme navštívili staré doly, které snad dříve ukrývaly zlato. Uvítání v prvním bylo strašidelné, resp. kobylkové. Když jsme posvítili do šachty, obrovské kobylky začaly mrskat nohama...

 

Dostali jsme se na sever a zakotvili poblíž pláží. Baru a tatínek byli spinkací, takže jsme se s holčičí družinou vydali přes pláže až na New Chunks Beach, která je v regionu považována za jednu z nejhezčích. Na tuto pláž se musí jít přes v době přílivu zaplavovanou část, a jelikož jsem netušila, kdy příliv bude, trochu jsem nervózněla. Dále jsme pokračovaly po balvanech a skaliscích až na úzkou nezpevněnou cestu. Pláž samotná byla moc krásná, akorát nám trochu chybělo slunko, které se schovávalo za mraky. Cestou mě jeden domorodec ubezpečil, že příliv bude až před osmou večerní, takže jsme na vše měly dost času.

 

 

 

 

 

Na cestě zpět jsme se setkaly s našimi ospálky a našli jsme spoustu krásných plochých velikých mušlí. Bylo pozdě a nás čekalo 70 km zatáček, takže jsme vyjeli. Opět se nám potvrdilo, že Coromandel je jedno z nádherných míst Zélandu - zelené kopečky, za nimi moře a k tomu jako třešnička na dortu západ slunce krásně probarvený. Můj žaludek sice úpěl, ale podívaná nádherná. Dojeli jsme až do Thebes, zakempovali a šlo se na kutě.

 

Po obvyklém Kykyrykýýýýýýý a snídani se naše ráno stalo poněkud bouřlivým, (náš první konflikt zde na Zélandu; se starou fousatou kiwi ženou) a to kvůli parkování. Karavany si mezi sebou udělaly veliké rozestupy a díky tomu jsme večer neměli kam zajet. Takže jsme vjeli do jedné mezery s odstupem metru od dalšího auta, za což jsme si ráno vysloužili od již zmiňované paní označení "very, very rude". Jojo, sprosťáci jsme. A taky Nemravové a to paní ani neví! Následně jsme se vypravili protáhnout nožky na prolézačky a na místní pouť, která sestávala ze skákacího hradu a prodeje všeho možného (nejvíce mě pobavil starý kovový kanystr na benzín). Holky si domů povezou trofeje v podobě copánků od pravé kiwi cikánky. Po obědě jsme se vypravili na naši poslední dlouhou cestu směrem k Aucklandu. Cestou jsme trochu "znostalgičtěli", já dokonce vyjádřila názor, že se domů vlastně vůbec netěším (ale jooo, těším, ale vůbec ne na neustálý chaos a rychlý způsob života) a nějak mi bylo líto, že to všechno skoro končí. Vzpomínali jsme na všechna naše NEJ tady, co bychom udělali jinak, co bylo skvělé a hlavně, kam pojedem' příště .

 

Cesta nám uběhla a po zaparkování "obr kraksny" jsme se vydali "odškrtnout" jednu z posledních položek na našem cestovatelském listu. Za celou dobu jsme nevyjeli na aucklandskou věž, což jsme hodlali napravit. Co vám mám povídat. Rychlé výtahy a vysoké budovy nemusím. Nicméně jsme si užili krásný výhled, protože sluníčko nám přálo. Mávali jsme domečku, vzpomínali jsme, kde jsme se koupali, kam jsme jezdili na kávičku... Holky měly děsnou legrandu z maminky, které vadí chodit po skleněné podlaze (jen 59 pater pod). I Bára byla statečnější! Zato holky si užívaly možnosti ležet na šikmém skle atd. Radši jsem se odebrala jinam. V přízemí jsme vybírali nějaké drobnosti a skončili jsme přesně ve chvíli, kdy Adélka sestřelila vystřelovací hračkou žárovku. Jak se jí to povedlo, nevíme, ale byl čas odejít.

 

 

 

Vydali jsme se na naše poslední zastavení do Takapuny a zjistili, že kemp na pláži je úplně obsazený. Zarezervovali jsme jedno z posledních míst jinde, zamávali pláži a jeli. A pak už nuda, večeře, praní, sušení skládání, překládání, hajíííí...

 

Po 52 dnech strávených na čtyřech kolech a pár metrech čtverečných jdeme tento náš malý dočasný domov vrátit. Zabralo nám to téměř celý den a zprvu jsme dost pochybovali, že vůbec budeme schopni zabalit. Dojeli jsme do půjčovny pro kufry a po "zdravém" obědě v KFC se jali popasovat s hromadou všeho možného. Trvalo nám skoro 3 hodiny, než jsme tak nějak zabalili a Peťa jel odevzdat auto. Padl na nás trochu smutek a trochu obavy, jak přečkáme skoro dva dny, které byly před námi. Holky měly tvořivý podvečer a po 3 měsících jsme zapnuli televizi s pohádkou. A tak.

 

Pomalé ráno a výlet do akvária. Poslední aucklandský zážitek! Spousta tučňáků královských zblízka, také jedno kuřátko. Tři obrovští rejnoci, na které jsme se nemohli vynadívat. Jejich ladný pohyb "křídel" je oslavou ladnosti pohybu. No comment o obchodu, kterým jsme prošli...

 

Večer dobalování a vážení kufrů. Všechny 23 kilo - limit. Šli jsme brzy spát, abychom byli schopni zvládnout ráno.

 

Brzké vstávání, Auckland pláče, a to velmi zhusta. Holky vstaly kolem půl sedmé a po přepravě kufrů dolů jsme se s našimi šesti kousky + kočárkem, našimi dvěma kufříky do letadla + dalšími dvěma kufříky holek vydali busem na letiště. Musím říct, že jsme se u toho trochu zapotili. Ale řidič busu nám moc pomohl s bagáží, chudák by měl zpoždění, kdyby to neudělal... Po šíleném check-in procesu jsme si dali v klidu snídani na letišti. V obchodě se suvenýry jsem potkala Lenku s Petrem, kteří se vraceli stejným letem jako my. Pak už jen nalodění a přes 11 hodin letu směr Soul. Oproti letu do Aucklandu docela pohoda, Baru asi na 3 hodiny usnula a zbytek jsme v pohodě zvládli. Do Soulu jsme přijeli v jejich šest hodin večer, my už v tu dobu měli deset, takže na nějaké pochody městem jsme neměli ani nepomýšleli. Bus nás dovezl do hotelu, jehož jeden pokoj byl pro nás veleobrovský a my navíc dostali dva. K tomu večeři. V rámci letenky, not baaad.

 

Ráno brzké, před čtvrtou byla vzhůru Bára a Ady hned v závěsu. V šest na nás ťukala druhá půlka rodiny, takže jsme dali brzkou, dlouhou a velmi jahodovou snídani. Neradi jsme si přečetli o zříceném letadle ve Francii, neradi jsme to samé shlédli v buse vezoucím nás na letiště. Společnost nám dělali Lenka s Peťou, po check-inu jsme chvíli bloudili halou a nakonec jako obvykle skončili u prolézaček. Jen se pořádně vyblbněte, děťátka! Čekal na nás další dlouhý, 11,5hodinový let. Kapitánem byl dle známé angličtiny Čech. Nějak mě to potěšilo . Let se zprvu vlekl a Bára dost protestovala. Pak ji ale Peťa ukolébal. Zcela náhodou Peťa s Lenkou seděli za námi, takže jsme s Lenkou propovídaly další tři hodiny. Film, hry a pohádky. Celí netrpěliví jsme odpočítávali každou hodinu. Nakonec to nebylo tak zlé a my v 16.45 dosedli na letišti V. Havla. Je 25. března odpoledne a jsme doma!

 

Uvítání babiček, dědečka a tety a další krásné doma v podobě pugetu tulipánů a přáníček od všech Nemravek.